Reklama
 
Blog | Vladimír Matoušek

Od upozornění k porozumění? Aneb spor mezi Dukou a Halíkem

V Lidových novinách v úterý 15. ledna vyšel článek Tomáše Halíka, s názvem Od napomínání k porozumění, který se vyjadřoval k probíhající kauze týkající se napomenutí, které kardinál Duka Halíkovi udělil. Halík se konkrétně vyjadřuje k oficiálnímu vyjádření Arcibiskupství pražského. Ve stejném čísle je taktéž otištěna reakce Arcibiskupství pražského s názvem Nejde o trest, ale o upozornění, která reaguje na Halíkovu polemiku. Tuto reakci lze však pouze stěží považovat za dostatečnou a odpovídající. V (Dukově) reakci Arcibiskupství pražského není zodpovězena řada otázek, některé Halíkovy námitky jsou dokonce přímo ignorovány.

Halík napadá tvrzení, že napomenutí je v souladu se stanoviskem České biskupské konference (ČBK), kdy píše, že na jeho dotaz mu žádný z biskupů toto tvrzení nepotvrdil a tři dokonce přímo odmítli, že by s celou věcí měli cokoliv společného. Na to Duka reaguje tvrzením, že věc „byla konzultována“ na zasedání ČBK a jedním dechem dodává, že napomenutí může udělit pouze přímý nadřízený, a že se nevyžadují jiná procedurální rozhodnutí. Duka tedy obhajuje své právo napomenutí udělit, nicméně se v tomto světle původní tvrzení, že stanovisko je v souladu s ČBK, jeví jako velmi odvážné, ne-li přímo účelové. ČBK se věcí pouze zabývala, podle dostupných informací však rozhodně nevydávala žádné společné stanovisko, které by s napomenutím bylo v souladu, a které by posvěcovalo Dukovy kroky. To však je v přímém rozporu s prohlášením uveřejněném na stránkách Arcibiskupství pražského, kde se doslova píše, že: „Toto „napomenutí“ je v souladu se stanoviskem České biskupské konference (ČBK), tedy všech diecézích biskupů.“ (dostupné z: http://www.apha.cz/2018/oznameni/k-napomenuti-p-halika?fbclid=IwAR3IZ2B95QJo5FcP1r6_XOXRCbItIqkTOYqm5Y6WzOa0hjhtK5NGXyyK3L8). Jak může být stanovisko v souladu se všemi diecézními biskupy, když se k němu ani jeden nepřihlásil a tři dokonce odmítli, že by s celou věci měli něco společného?

Halík dále trefně podotýká, že je mu v napomenutí vytýkáno „přestoupení kánonu 1372 CIC, který zní: Kdo se proti rozhodnutí papeže odvolá k obecnému sněmu nebo ke sboru biskupů, bude postižen nápravným trestem.“ Halík je tedy trestán za odvolání se k obecnému sněmu nebo ke sboru biskupů? V kontextu celého problému se tedy jedná o zcela absurdní a očividně chybné zdůvodnění napomenutí. Je zjevné, že napomenutí psal někdo neznalý církevního práva (!), který si své tvrzení ani neobtěžoval ověřit (Kodex kanonického práva /CIC/ je volně dostupný online). Duka na tuto výtku vůbec nereaguje (přes závažnost svého faux pas) a jen suše konstatuje: „napomenutí dle CIC není trestem, ale je výzvou, upozorněním.“ Tedy zdůvodnění zcela od věci a zavádějící. I laikovi musí být jasné, že pokud je napomenutí zdůvodněno takto povrchně a hlavně chybně, jakákoliv jeho možná relevance je automaticky smetena ze stolu.

Největším zklamáním a vlastně tím nejsmutnějším na celé věci je však meritum sporu. Halík konstatuje, že podle několika oslovených církevních právníků je celý předmět napomenutí zcela irelevantní, jelikož se má stahovat pouze na loajalitu (kněze vůči biskupovi) ve věcech víry, nikoliv však v otázkách společensko-politických, ve kterých kněz v žádném případě není zavázán loajalitou k jakékoliv církevní autoritě. Na to opět Duka nedokáže reagovat jinak než stylem, že pro kněze je potřeba vystupovat, jak se patří. Člověku to trochu připomene praktiky minulého režimu, kde racionální argumentaci střídaly prázdné a často latentně agresivní fráze (a později i činy) ve stylu: „Tak se to musí a basta! A neptejte se proč!“.

Ještě smutnější a nepochopitelnější je však chování samotného Duky. Halík píše, že mu opakovaně nabízel možnost osobního setkání a vyjasnění celé záležitosti. K takovému setkání však nikdy nedošlo a Duka se údajně ani nenamáhal s odpovědí. To, že sám nedodržuje správný postup – tedy že písemnému napomenutí má předcházet osobní setkání – zřejmě nikoho z Arcibiskupství pražského neznepokojuje. Jediné, co Duka v reakci konstatuje je, že Halík měl možnost se do 10 dnů odvolat. Místo osobního setkání tedy Duka raději volí „úřední“ a anonymní napomenutí, po kterém čeká, až a jestli se Halík stihne nebo nestihne odvolat. Člověku se v této souvislosti vybaví výrok z evangelia: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima, dá-li si říci, získal jsi bratra (MT 18,15).

Je zjevné, že Duka a kdokoliv, kdo je spoluautorem napomenutí, šlápl vedle. Je to jasně vidět ze zřejmé neschopnosti zdůvodnit napomenutí, obhájit si své kroky a konstruktivně reagovat na Halíkem předložené námitky. Člověk si říká, jaký příklad nám dávají tito lidé, kteří by měli být nejviditelnějšími nositeli křesťanských hodnot a křesťanské morálky. Zvlášť bizarně celé Dukovo představení vypadá v kontextu nedávného poselství papeže Františka, které pronesl v rámci tradičního požehnání Urbi et orbi (Městu a světu), kdy jasně vybídl, aby se rozmanitost (včetně té názorové) vnímala jako zdroj obohacení, nikoli jako nebezpečí.

Vladimír Matoušek

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama